Jak vědci na univerzitě v Cambridge nejen bádají, ale úspěšně dělají i byznys

Cambridge Enterprise – továrna na úspěch

Slavný cambridgeský ústav sjednotil aktivity týkající se komercializace univerzitního výzkumu ve společnosti Cambridge Enterprise, která je v jeho výhradním vlastnictví. Hlavním cílem Cambridge Enterprise je přesvědčit fakulty, že komercializace výzkumu není v rozporu s poznáním a akademickou svobodou, ale spíš naopak.

Tato firma se v posledních více než třiceti letech věnuje tomu, aby co nejvíce poznatků a vynálezů z univerzity našlo skutečné a smysluplné využití. Letos se Cambridge Enterprise rozhodlo otevřít dveře svého poznání a know-how lidem z jiných zemí, a to ve jménu využitelnosti světového výzkumu a prospěšnosti pro celou společnost.

Jejich otevřeného týdenního programu se zúčastnilo patnáct zástupců z celého světa včetně mě. A řešila se velmi zajímavá a pro všechny zúčastněné mimořádně aktuální témata. Kromě úspěšnosti cambridgeského modelu se mluvilo také o tom, jak z nápadu vytvořit dobrý byznys model, jak na licencování nápadů či získávání financí. A kdy je lepší spolupracovat na základě licence a kdy je lepší založit firmu. Zjednodušeně řečeno: jak dostat výzkum z laboratoře k lidem co nejefektivněji a způsobem, který bude přínosný pro vědce, univerzitu, investora i celou společnost.

Nikdo nesmí být bit

Pro úspěšný transfer a komercializaci výzkumu je na Cambridge naprosto klíčové nastavení správných očekávání, a to jak na straně výzkumníka a univerzity, tak pochopitelně i na straně investora. Výnosy zdařilých transakcí mohou být obrovské. Ovšem prodej univerzitní firmy i s týmem může trvat klidně sedm až deset let. Je tedy jasné, že když se takto náročný proces nepodaří úspěšně dotáhnout, vznikne na všech stranách velká frustrace.

Cambridge Enterprise proto úzkostlivě dbá na to, aby v průběhu celé operace nebyla poškozena žádná ze tří stran. Bohužel, v České republice často pozorujeme, že tomu tak není.

V České republice získává know-how automaticky univerzita. Když se však s výzkumníkem nedohodne na vzájemné spolupráci, stává se, že výzkumník si know-how, které ovšem nevlastní, odvádí jako svou dovednost jinam, většinou do své vlastní firmy, kam si přizve investora. A univerzita pak „ostrouhá“ – nemá z výzkumu, který vznikl na její půdě, vůbec nic.

V Cambridge Enterprise je také například obvyklé, že se provádí takzvaná validace nápadu. Nesmí se například stát, aby investor dostal něco, co nemá šanci na úspěch. Je totiž jasné, že v takovém případě by o investora univerzita přišla, a to s největší pravděpodobností navždy – což si nemůže dovolit ani Cambridge University, která dlouhodobě patří mezi pět nejúspěšnějších světových univerzit.

Při uvádění nápadu do komerční sféry je tedy důležité ujistit se o jeho kvalitách a neplýtvat čas, energii ani peníze na zbytečnosti. Univerzita se maximálně snaží snížit riziko neúspěchu, proto nejprve důkladně zkoumá situaci na trhu pomocí hledání odpovědí na zásadní otázky, mezi něž patří například:

• Pokud z nápadu vytvoříme službu, produkt či proces, koupí ho někdo?
• Kolik jsou koncoví uživatelé / investoři připraveni zaplatit?
• Jak velký je dosažitelný trh?
• Jak se na tento trh můžeme dostat a jak drahé to bude?
• Neměli bychom náš čas a peníze vynaložit na něco jiného? Na něco, co má větší potenciál?

Odpovědi na uvedené otázky univerzita získává prostřednictvím nejrůznějších průzkumů trhu a analýz, které buď provádí sama interně, nebo ve spolupráci s designérskými studii a inovačními laby, jako je třeba Direct People.

Univerzita musí nabízet služby, které vědci budou opravdu chtít

Velkým překvapením pro mě byla politika duševního vlastnictví. Studenti magisterského studia i postgraduální studenti totiž automaticky vlastní práva ke svým objevům. A zaměstnanci, tedy výzkumníci, se sami rozhodují, zda chtějí svou práci komercializovat. Univerzita práva získá až ve chvíli, kdy výzkumník zvolí variantu, že bude své duševní vlastnictví registrovat společně s ní. Může ovšem zvolit i spolupráci s investorem nebo použít vlastní prostředky. Díky této liberální politice Cambridge University přitáhla pozornost mnoha špičkových zahraničních vědců.

Rozdělení příjmů

OPT-IN: Případy, kdy se výzkumník (inventor) rozhodne chránit své duševní vlastnictví spolu s univerzitou.
OPT-OUT: Zahrnuje případy spolupráce s investorem.

Fakt, že univerzita není automaticky vlastníkem nápadu, má mimo jiné velmi pozitivní dopad na její přístup k výzkumníkům. Cambridge Enterprise se totiž musí hodně snažit, aby výzkumníci chtěli využívat její služby, a aby tedy i univerzita na komercializaci nápadu také vydělala.

Například v rámci výzkumného klastru univerzita provozuje Centrum korporátního výzkumu, které využívají firmy jako Microsoft, Toshiba či Unilever. Funguje tu 19 vědeckých a obchodních parků, šest inkubátorů a akcelerátorů, množství tzv. angel investorů, venture capital fondů a obchodních sítí, pořádá se tu řada aktivit na podporu podnikání. Cambridge Enterprise dále nabízí možnost smluvního výzkumu, ochrany a správy duševního vlastnictví, služby investičního fondu atd. A je v tom tak dobrá, že je bez problémů konkurenceschopná.

Co s nadějnou technologií? Založit firmu? Prodat licenci? Nebo?

Pro úspěch transferu technologie z univerzity je nezbytné zvolit správnou formu prodeje výzkumné aktivity a jejích výstupů. A to není vůbec jednoduché.

Pochopitelně existují různé modely monetizace výzkumu. Pro představu uvedu jednoduchý příklad výzkumníka, který vymyslel postup, jak relativně snadno diagnostikovat tzv. mikro RNA. Tato metoda může významně pomoci v boji proti rakovině a být na tomto poli skutečnou revolucí. Jaké se nabízejí možnosti? Jednou je začít budovat firmu. Tím pádem však vznikne konkurence pro řadu dalších firem, které existují možná už desítky let, a logicky mají oproti nově vznikající firmě velký náskok.

Další možností je nápad prodat jako „kuchařku“ (expertizu), a to třeba „i s kuchařem“. Jinými slovy: je možné prodat licenci. Toho většinou využívají komerční firmy a výzkumník pak od nich dostává platby prostřednictvím licenčních poplatků. Může to být formou fixní odměny, procent z prodeje či procent ze zisku.

Zaujalo mě, že v Cambridge se uplatňuje tzv. rain forrest přístup k bádání. To znamená, že nápady „rostou“ organicky a spontánně. Zatímco v Londýně, kde jsou v transferu technologií ještě úspěšnější, upřednostňují tzv. plantation přístup. Ten určuje, které nápady „pěstovat“ a podporovat jejich růst aktivně – a to na základě metod design thinkingu s tzv. designéry služeb, tedy s firmami, jako je na mezinárodním poli třeba IDEO či u nás Direct People.

Vědec byznysmenem je trend. Pojďme jej následovat

Všechna centra transferu technologií ve světě trpí nedostatkem kvalitních lidí. Zatímco v Cambridge Enterprise pracuje téměř 60 lidí, ve Vídni na univerzitě řeší transfer technologií dva zaměstnanci. A dalších personálně poddimenzovaných příkladů by se našly stovky.

Zajímavé je, že zaměstnanci v Cambridge Enterprise, kterých je zhruba 60, nejsou – na rozdíl od většiny jiných pracovišť – jen obchodníky, anebo jen výzkumníky. Vesměs mají jak doktorský titul, tak i velmi dobré obchodní dovednosti a zkušenosti. Titul MBA nebývá výjimkou.

Vědci – nejen u nás – často dělají vědu, ale jen málo z nich je schopných dělat i byznys. Ve světě se to postupně učí, ale naše univerzitní prostředí z tohoto hlediska patří k těm nejslabším vůbec.

Během otevřeného programu na Cambridge University jsem také zjistil, že existuje dost podobností s Českou republikou. Ukazuje to, že už jsme ušli velký kus cesty a máme být na co hrdí. Ale pokud chceme v oblasti transferu technologií patřit do první ligy, ještě větší kus cesty máme před sebou.